1990 – 1999

Historie OSA

Autorská organizace opět v rukou autorů

Sametová revoluce znamená obrat k lepšímu pro celou republiku, Ochranný svaz autorský nevyjímaje. Organizace se navrací ke svému družstevnímu zřízení a OSA je tak zpět v rukou autorů.

Konečně autorský výbor OSA

Hned v prvních dnech roku 1990 se schází 16. schůze výboru OSA, aby oficiálně odstoupil, pokud dojde k dohodě mezi autory. Dohoda u kulatého stolu se koná 5. ledna 1990, přičemž účastníci volí rozložení vedoucího výboru OSA. Je rozhodnuto, že autoři vážné hudby budou mít ve výboru tři zástupce, autoři populární hudby pět zástupců a textaři místa tři.

Po dlouhých třiceti letech se 17. ledna 1990 opět schází řádné valné shromáždění, na kterém je konečně demokraticky zvolen nový výbor a dozorčí rada (poslední valné shromáždění v předcházejícím období se uskutečnilo v květnu 1960). Tehdy ovšem dochází ke kuriózní situaci: proběhly volby, ale stále platí stará právní úprava, kdy členy výboru jmenuje ministr kultury. Tehdejší ministr Milan Uhde dostává seznam zvolených zástupců a vystavuje jim jmenovací dekrety. Bohužel ponechal ve funkci ředitele Ing. Otakara Lance, který patřil ke kádrům bývalého režimu. Nový výbor začíná okamžitě pracovat a jeho předsedou je zvolen skladatel vážné hudby Věroslav Neumann, tehdejší ředitel konzervatoře v Praze.

Členové výboru chtějí co nejdříve provést restart OSA, ale není to zdaleka tak jednoduché. Za několik měsíců se ukáže, že ministrem potvrzený ředitel se nalézá v Cibulkových seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti. Okamžitě je odvolán a na jeho místo nastupuje tehdejší vedoucí právního oddělení OSA JUDr. Josef Slanina.

Nový výbor musí rozklíčovat celou stávající organizační strukturu a finanční toky v OSA. Bohužel se skutečně ukazuje, že výplaty honorářů byly z dnešního pohledu subjektivně a svévolně ovlivňovány. Nový výbor se proti „socialistickému“ přerozdělování honorářů ostře vymezuje. Po zápisech a dokumentech, jakým způsobem tehdejší výbor rozhodoval, jsou skartovány dřív, než je může nový výbor fyzicky převzít. Výbor následně podává trestní oznámení na minulé vedení pro manipulace s honoráři a pro neplnění řádných povinností při správě svěřených autorských práv. Policie nakonec případ odloží jako neodůvodněný. Podle jejího závěru jednání „předlistopadového“ vedení OSA nebylo v rozporu s tehdejším právním řádem ani organizačním řádem OSA platným v době žalovaných skutků.

Výbor také připravuje nové základní dokumenty organizace. Nejdůležitější jsou stanovy a vyúčtovací řád, jež vznikají mimo jiné za přispění zahraničních ochranných organizací. Od tohoto okamžiku jsou opět autorské odměny autorům rozúčtovávány přesně podle obdržených playlistů od uživatelů hudby.

V novém výboru je obnoveno zastoupení nakladatelů, i když zpočátku v menším poměru než dnes. Postupně, s nárůstem jejich činnosti, se jejich zastoupení ustálí na současném poměru, a to podle doporučení CISAC.

Novelizace autorského zákona a zrušení kulturních fondů

V roce 1990 je provedena první polistopadová novela autorského zákona, který bude během dalších deseti let novelizován ještě šestkrát, a to především z důvodu sbližování právních předpisů České republiky s právními předpisy Evropské unie. I přes další novelizace však zůstává zákon nepřehledný a zastaralý. Mimo jiné v rámci novelizací dochází ke zrušení povinného odvodu ve výši dvou procent do Českého hudebního fondu, tato změna se ovšem nedotýká kulturního a sociálního fondu, který je zřízen přímo OSA, ten si své fondy udrží. Státní kulturní fondy jsou zprivatizovány a jejich právními nástupci se stávají nadace. V roce 1995 se také přesouvá úprava kolektivní správy do samostatného právního předpisu.

Mezinárodní úmluvy a řešení nově vznikajícího digitálního trhu

Na mezinárodním poli vzniká v roce 1994 nejkomplexnější smlouva v oblasti práva duševního vlastnictví – TRIPS (Agreement on Trade Related Aspect of Intellectual Property Rights). Ta upravuje většinu předmětů tvořících právo duševního vlastnictví a věnuje se především jejich obchodním aspektům.

V roce 1999 se uskutečňuje první mezinárodní konference o elektronickém obchodě a duševním vlastnictví, která zavádí tzv. digitální agendu WIPO. Jedná se o pracovní plán činností organizace WIPO snažící se harmonizovat předpisy v oblasti digitálních technologií. Obsahuje deset bodů, z nichž je pro fungování OSA důležité mimo jiné předsevzetí nalézt odpovídající prostředky ke zlepšení správy kulturních digitálních hodnot nebo vytvoření principů a pravidel pro určení odpovědnosti poskytovatele online služeb.

Historie hudby

Svobodná kapitola české hudby

Sametová revoluce učinila v listopadu 1989 v československých dějinách velký krok směrem ke svobodě. Pro většinu lidí ale představují devadesátá léta nejen období plné naděje v lepší zítřky, ale také léta anarchie a hledání směru. Velkým překvapením je samozřejmě historický rok 1993, který po více než 70 letech společné existence dělí Československo na dva samostatné státy. V kultuře se zcela prosazují západní vlivy a pro veškerou tvorbu je určující znovu nabytá svoboda.

Problémy české soudobé hudby

Klasická hudba je po roce 1989 ve zvláštní situaci, a to především z důvodu jejího financování. Státní podpora je od roku 1993 vedena systémem grantových projektů, další finanční zdroje je možné získat od nadace Český hudební fond. Od poloviny 90. let do soudobé hudby nejvýrazněji zasahuje OSA, jenž podporuje několik významných projektů. Získat finanční prostředky na uvedení soudobé hudby ale není jednoduché, a to především proto, že se většinou hraje pro hrstku hudebních nadšenců.

Po roce 1989 tedy skladatelé začínají zakládat vlastní komorní soubory, kde mohou své skladby nejen uvést, ale také konfrontovat s díly domácích i zahraničních autorů. Nejvýznamnějším z nich je Ateliér 90, který dodnes vede skladatel Marek Kopelent. Ve své činnosti ale pokračuje i sdružení Agon a významnými jsou také sdružení Přítomnost, Umělecká beseda nebo Společnost českých skladatelů. Velmi důležitý je vznik festivalů soudobé hudby, kde jsou uváděna nejen zahraniční díla, ale především díla českých skladatelů soudobé hudby. Patří mezi ně dodnes fungující Dny soudobé hudby nebo brněnská Expozice nové hudby.

Hip hop, grunge a britpop

V Americe jsou devadesátky především ve znamení hip hopu a kapel jako Cypress Hill nebo Snoop Dogg. V Británii naopak vzniká takzvaný britpop neboli podžánr alternativního rocku. Vychází z klasického britského kytarového popu 60. a 70. let, ale bere si inspiraci i z glam rocku a punku. Image britpopu se blíží k subkultuře „mods“, která tvoří protipól otrhanému stylu grunge. Britpop reprezentují hlavně kapely Oasis, Suede, Pulp nebo Blur, které tvoří páteř pro „Cool Britannia“ neboli britskou kulturní scénu devadesátých let. Grunge nadále patří mezi převládající hudební žánry, alespoň v první půlce dekády. Špinavé zvuky kytar a texty plné pocitů odcizení, nudy, deprese a revolty proti společenským konvencím zní hlavně od Nirvany, Pearl Jamu, Alice in Chains nebo Soundgarden.

Mládí vpřed aneb Zavrhovaní normalizační umělci

V Česku devadesátky přinášejí změnu režimu a s ní nastupující tržní hospodářství. Z mladých zpěváků mají šanci uspět ti opravdu nejlepší, a to především díky silné zahraniční konkurenci. Úplně opadá zájem o populární hudbu z dob normalizace. Mezi favority pop music patří především mladá generace zpěváků, jako je Lucie Bílá, nebo kapely Lucie a Buty. Bodují také kapely Kreyson či zpěváci Dan Bárta a Anna K. Nebývalé oblibě se ovšem těší muzikály, které v devadesátých letech živí většinu předlistopadových autorů, interpretů i producentů. Platí, že kdo chce být v devadesátých letech slavný, musí do muzikálu.

Po listopadu 1989 mohou konečně svobodně vystupovat všichni zakázaní muzikanti. Zvláště pak na začátku devadesátých let je oblíbený a obdivovaný celý underground, bigbít a veškerá alternativní hudba, která měla za socialismu problematickou existenci. Kapely jako Pražský výběr už se nemusejí bát o holou existenci a počty jejich fanoušků rostou. Za zajímavý fenomén je možné považovat Jana a Františka Nedvědovy, kteří spolu vystupují už od 70. let, kdy založili country skupinu Brontosauři. Jejich extrémní popularita vrcholí 21. června 1996 megakoncertem na pražském Strahově, kam dorazí přes sedmdesát tisíc fanoušků. Srovnatelné množství lidí u nás dokáže přilákat už jen skupina Kabát, to ale až v roce 2009.

Už v první dekádě hudebního průmyslu v tržní ekonomice se začínají nebezpečně rozevírat nůžky mezi interprety, kteří produkují masovou a klubovou hudbu. Jedni jsou schopni generovat zisky, o jakých se žádné předchozí generaci umělců ani nesnilo, druzí se potýkají s naprostým nedostatkem financí a nulovou podporou státního aparátu nebo jakéhokoliv jiného subjektu.

Příběh písně

Lucie: Černí andělé (1991)

„Sex je náš.
Dělá dobře mně i tobě.
Otčenáš,
bejby, odříkej až v hrobě.“

Kontroverzní skladba z roku 1991 je jedním z největších hitů kapely Lucie. Je cynicky potemnělou oslavou nevázaného a nechráněného sexu a zároveň specifickým způsobem upozorňuje na riziko pohlavních chorob.

Píseň Černí andělé se objevuje na druhém studiovém albu s názvem In the Sky, vydaném v roce 1991. Celé album píší David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák a P.B.CH. v létě roku 1991 ve chvaletickém divadle a nahrávají ho v Ostravě. Samotná píseň ale vznikla dřív, a dokonce se objevila na starších magnetofonových páskách z 80. let. Album In the Sky získává v roce 1992 hned čtyři ocenění na Výročních československých hudebních cenách Akademie populární hudby. Dvě výhry v rámci soutěže získává píseň Černí andělé, a to coby píseň roku a videoklip roku. Autorem známé fotografie, která je na přebalu alba, je vynikající český fotograf Tono Stano.

Skladba Černí andělé společně s celým albem In the Sky pomohla nastartovat úspěch kapely. Ve svých písních totiž mluví jazykem svých posluchačů a realitu nijak nepřikrášlují. Ohromný význam Lucie pro českou populární hudbu dokazuje i comeback kapely v roce 2017: veškeré koncerty v největších sportovních halách jsou okamžitě vyprodané.

Hudební zajímavosti

Zlatá éra muzikálů

Po rozdělení Československa na začátku roku 1993 se zdá, že je český pop na ústupu. Snad s výjimkou Karla Gotta, který se hřeje na výsluní středního proudu stabilně, jsou muzikantské hvězdy komunistického režimu odsunuty na druhou kolej. I anketa Zlatý slavík je nejprve pro malý zájem zrušena a k jejímu obnovení dochází až v roce 1996.

Mnozí interpreti ale nacházejí novou platformu k uplatnění, jíž je účinkování v muzikálu. Ten zažívá v devadesátých letech ohromný boom a nebývalý divácký zájem. Část muzikantů tak muzikály píše, produkuje a další v nich vystupují. Muzikály jako Dracula, Bídníci, Evita, Pomáda, Hamlet, Jesus Christ Superstar nebo Johanka z Arku dávají českým interpretům, mezi které patří Kamil Střihavka, Lucie Bílá, Petr Muk, Petr Kolář, Monika Absolonová, Bára Basiková, Janek Ledecký nebo Leona Machálková, příležitost se znovu blýsknout.

Muzikál si tak od devadesátých let nachází pevné místo v českém showbyznysu. Česká divadla dokonce pravidelně jezdí po Evropě a přinášejí hudební představení i zahraničním divákům. Zlatá éra, kdy je divácky úspěšný jakýkoliv muzikál bez ohledu na kvalitu, ale definitivně odchází s koncem devadesátých let. Obliba retra také navrací na vrchol interprety z předlistopadových let, a tak Michal David (zároveň ovšem jeden z nejplodnějších muzikálových autorů), Helena Vondráčková nebo Miroslav Žbirka zažívají překvapivý comeback. Muzikál už tak v dalších dekádách neživí jen interprety komunistických dob, naopak vzniká specifická vrstva herců a zpěváků, kteří se na muzikál přímo specializují.