zpět 1940 – 1949
Historie OSA
Válečná likvidace v OSA a poválečný entuziasmus
Celá třetí dekáda existence OSA je poznamenána světovou politickou situací, a tak po období růstu a expanze přicházejí smutná válečná léta, jež OSA přežívá jen s velkou dávkou štěstí.
OSA a nařízená likvidace
Odtržením Sudet v roce 1938 a následným vyhlášením samostatného Slovenského státu v březnu 1939 dochází ke skokovému poklesu obyvatel, potažmo uživatelů hudby. Na třetinu klesá i počet posluchačů Radiojournalu. A to není vše: v Sudetech se nacházejí dvě ze čtyř gramofonových firem. Část zastupovaných umělců odchází do německých, polských a maďarských autorských organizací a bratislavská pobočka OSA se transformuje na SAS – Slovenský autorský svaz. Říšský protektor už v roce 1939 odnímá OSA právo na styk se zahraničím a přenáší jej na německou ochranku STAGMA. OSA nadále podléhá přísné kontrole – a v roce 1942 říšský protektor nařizuje jeho likvidaci. Samotný akt zavření má na starost pobočka STAGMA v Liberci.
OSA a STAGMA jsou ovšem organizace, které se již třetí desítku let dobře znají. Vzniká tak tichá dohoda, díky níž OSA fakticky nadále honoráře inkasuje i rozděluje. I v likvidaci tak plně funguje sociální fond a bez zápisů se schází také představenstvo. Poprvé v historii se objevuje termín „přerozdělování“, který v tomto případě znamená zvýhodňování německých autorů. Až do konce války tak OSA funguje v likvidaci a jen díky odvaze představenstva.
OSA obrozený
Hned v květnu roku 1945 prohlašuje ministerstvo spravedlnosti výnos říšského protektora o zahájení likvidace OSA za neplatný. Následující rok je charakteristický poválečným elánem a optimismem. Během něj jsou postupně obnoveny styky se zahraničními autorskými společnostmi, které předtím přerušila válka. Po celý rok 1947 a první pololetí 1948 probíhá „malá“ stavební přestavba budovy s nákladem téměř milion korun. Během těchto stavebních úprav dostává budova podobu, která přetrvá dodnes.
To už ale přichází Vítězný únor a v OSA vznikají dva akční výbory Národní fronty, které se už v březnu slučují do jednoho. Ihned začínají bezohledné čistky „politicky neuvědomělých“ zaměstnanců, jež naštěstí nejsou příliš rozsáhlé.
Historie hudby
Válečné a poválečné vlivy: od prvního Pražského jara po Vítězný únor
Čtyřicátá léta jsou významně ovlivněna válkou, a pokud tedy chceme nějak popsat hudbu této doby, musíme si období rozdělit na válečné a poválečné.
Nacistické zneužívání hudby
V celé historii se jen těžko hledá období, které stejně jako nacismus zneužívá umění pro svou propagandu. I během války tak vzniká hudba, a to především trojího druhu: díla sloužící, díla protestní a díla zneužitá. Příkladem protestního díla může být například Leningradská symfonie. Dmitrij Šostakovič v ní zachytil hrůzy války, která jej bezprostředně obklopovala. Zneužité je naopak celé dílo v té době již mrtvého Richarda Wagnera. Právě v jeho případě se stigma nacistické hudby muzikologům dodnes nepodařilo zcela setřást. Další specifickou produkcí je hudba filmová, která se vyznačovala především jednoduchostí. Témata jsou totiž volena tak, aby v nich nebylo možné najít sebemenší kritiku tehdejší politické situace. Smutnou skutečností také zůstává fakt, že je během krutých válečných let zabito mnoho nadějných autorů. Umučen nacisty v koncentračním táboře je dokonce i ten nejpopulárnější a nejvlivnější muzikant předválečného Československa – Karel Hašler.
Zestátnění České filharmonie a první Pražské jaro
Po válce naopak dochází k rozkvětu hudby, a to i v Československu. Vznikají nové hudební instituce, znovu se obnovují styky se zahraničím. V říjnu 1945 je zestátněna Česká filharmonie a vzniká řada nových symfonických orchestrů. V roce 1946 pak poprvé probíhá Pražské jaro – festival klasické hudby. V tuzemsku se tak hraje hudba Stravinského, Prokofjeva nebo Šostakoviče – a hudba česká se naopak hraje na festivalech po celém světě.
Vítězným únorem končí svobodná tvorba
Jenže pak přichází rok 1948, „Vítězný“ únor a konec nadějí na život podobný tomu na Západě. Změny postihují snad každou část života Čechoslováků, hudbu nevyjímaje. Oficiální estetickou doktrínou se stávají teze stalinského ideologa A. A. Ždanova. Všechno „západní“ je ideologicky podvratné a umění má v souladu se stranickou vírou hlásat pouze ty „správné“ politické hodnoty. V roce 1948 tak zanikají všechny gramofonové firmy a vznikají komise, které kontrolují, jestli hudba slouží pracujícímu lidu. Jakékoliv buržoazní manýry jsou okamžitě potlačeny a zakázány a tato selekce se nevyhýbá ani klasické hudbě. Únorová revoluce tak automaticky působí jako předzvěst emigrace řady umělců.
Hudební situace v USA
Během války Ameriku ještě stále okouzluje swing a jazz a jeho významní představitelé té doby jako Louis Armstrong, Billie Holiday nebo Ella Fitzgerald. V roce 1942 vychází dnes už legendární singl Bílé Vánoce od Binga Crosbyho, který je dodnes nejprodávanější skladbou vůbec – celosvětově se prodalo asi 50 milionů kopií. Druhá polovina 40. let pak probíhá ve znamení konkurenčních bojů mezi nahrávacími společnostmi a k rozmachu se nadechují i jiné hudební žánry – pop, folk a další.
Příběh písně
Slunečnice (1941)
„Tak jako slunečnice každým dnem
otáčí se za sluncem,
tak já stále hlavou svou
obracím za tebou.“
Sláva Eman Nováček (vlastním jménem Blahoslav Emanuel Nováček) je český hudební skladatel, jehož písně známe z řady československých filmů. Pravděpodobně tou nejznámější z nich je Slunečnice, která vzniká pro film Hotel Modrá hvězda z roku 1941 režírovaný Martinem Fričem.
V té době zuří válka a život v protektorátu Čechy a Morava není žádný med – byť mnohé evropské země jsou na tom ještě daleko hůř. Filmy i hudba podléhají cenzuře a filmový průmysl je navíc ovlivněn arizací a násilnou germanizací. Titulky a plakáty musejí být česko-německé, filmoví pracovníci musejí ovládat němčinu a ve filmech se nesmějí objevovat Židé. Proto v tu dobu mohou vznikat jen „neškodné filmy s neškodnou hudbou“. Přesně takovým je i Hotel Modrá hvězda s Natašou Gollovou, Oldřichem Novým a Adinou Mandlovou – stejně jako zmíněná skladba Slunečnice, kterou zpívá Inka Zemánková.
Po válce se Sláva Nováček dává dohromady s duem Voskovec a Werich a třemi skladbami doplňuje hru Pěst na oko. Navazuje tak na zesnulého autora zbylých skladeb Jaroslava Ježka. Později se Nováček, který zemře v roce 1979, věnuje práci pro film, rozhlas a rádio. Jeho nejslavnějším dílem už ale navždy zůstane právě Slunečnice.
Hudební zajímavosti
Hudba a její role v druhé světové válce
Díky novým technologiím a propagandě má hudba za druhé světové války velmi specifickou roli. Už v minulosti pomáhaly nejrůznější písně vojákům k motivaci. Nejznámějším příkladem jsou asi husité a jejich legendární chorály, které se linuly bojištěm při každé bitvě. Za druhé světové války se ale hudba díky rozšíření rozhlasu stává přímým nástrojem propagandy.
Druhá světová válka je totiž první konflikt v „technologickém“ světě. Spousta lidí má doma rádio, které dennodenně poslouchá celá rodina. V roce 1940 vlastní v Americe rádio přes 96 procent domácností, a i když bylo v Evropě toto číslo vlivem války patrně nižší, k rádiu mělo i tak přístup obrovské množství lidí. A proto není divu, že se o něj zajímali i političtí propagandisté. Němci například rádia obyvatelům rozdávali, aby mohli poslouchat propagandistické projevy. Naopak projevy Jana Masaryka zase s napětím poslouchali obyvatelé protektorátu Čechy a Morava. Těm slova ministra zahraničí londýnské exilové vlády dodávala naději a odvahu do dalších dnů.
Kromě zpráv a projevů vysílala rádia pochopitelně i hudbu. A tu si užívali i vojáci. Například německá milostná píseň Lili Marlene se stala tak populární, že byla natočena i v anglické verzi. V jednu chvíli si ji prozpěvovali vojáci po celé Evropě. Bohužel i ta nakonec posloužila propagandistickým účelům.
Ve Spojených státech pak vznikaly písně určené obyvatelům, kteří se válečného konfliktu nezúčastnili. Měly jim pomoci navodit pocity naděje, že se jejich synové, bratři a otcové vrátí. Jiné písně s jinou náladou byly určeny k vysílání pro vojáky na frontě. Problém nastal, když voják slyšel v rádiu píseň pro onu první skupinu – pak totiž mohl pociťovat nostalgii a stesk po domově. Některé písně měly Američanům připomenout, že za svobodu stojí za to bojovat a zemřít, například Fanfare for the Common Man. Vojákům, kteří se vylodili v Normandii, pak dodávala odvahu písnička Roll Out the Barrels. Ta je ostatně jednou z mnoha variací na slavnou melodii Jaromíra Vejvody, kterou všichni známe pod názvem Škoda lásky.
Ve Velké Británii hrálo vždy prim rádio BBC. Hudba v Německu podléhala nacistické doktríně, takže povolení byli skladatelé jako Beethoven nebo Wagner, zatímco jiní byli zakázáni z důvodu „degenerace“, mezi nimi například Krenek, Walter či Webern, či z rasových důvodů. V roce 1938 nacisté také zakázali jazz, který byl podle nich „negroidní“ a mohl by mít na Evropany zhoubné účinky.