zpět 1930 – 1939
Historie OSA
OSA v nové budově a novela autorského zákona
Ochranný svaz autorský vstupuje do druhé dekády své existence s vervou a nadšením. Pro první dekádu je kromě budování pozice na trhu a navazování mezinárodní spolupráce příznačné časté stěhování, což se na začátku druhého desetiletí mění k lepšímu pořízením vlastní budovy.
Nebývalá soudržnost autorů
OSA v té době mění své sídlo průměrně každé tři roky, a to zejména kvůli nedostatku místa. Nejenže narůstá aparát úředníků, ale také je potřeba zajistit dostatek prostoru pro kartotéku. Veškeré ohlašované písně jsou totiž zaznamenávány ručně a uchovávány na ohlašovacích kartách. Taková mravenčí práce je v dnešní době už jen těžko představitelná.
Autoři si ovšem tíživou situaci dobře uvědomují. Přestože jsou třicátá léta poznamenána hospodářskou krizí, vzdávají se na celé tři roky svých honorářů, aby mohl Ochranný svaz autorský v roce 1933 koupit celý činžovní dům v ulici Dr. Balbína Gráfa. Budova se stává pomyslným darem tehdejších skladatelů a textařů budoucím generacím.
Zpočátku OSA využívá část přízemí a první dvě patra, zatímco třetí a čtvrté patro pronajímá. Postupem času – díky svému vlastnímu rozvoji – nájemní vztahy ukončuje a přestavuje prostory na kanceláře. Ulice v Praze 6 od té doby změnila hned několikrát své jméno, v současnosti ji najdeme pod názvem třída Československé armády. OSA zde ovšem sídlí dodnes, přičemž využívá budovu celou.
Výhradní oprávnění k vybírání provozovacích honorářů pro OSA
V roce 1936 probíhá důležitá novelizace autorského zákona. Reaguje především na revizi Bernské úmluvy, která proběhla v roce 1928. Novela tak zohledňuje rozšíření rozhlasového vysílání a ukládá povinnost získat svolení autora díla k jeho šíření rozhlasem, a to za přiměřenou odměnu.
Dotýká se však také otázky kolektivní správy. Ministerstvo školství a národní osvěty v rámci novelizovaného autorského zákona uděluje OSA výhradní oprávnění k vybírání provozovacích honorářů. Současně vládní nařízení ukládá úřadům, které povolují produkce, aby vždy vyžadovaly spolu s žádostí o povolení i žádost pořadatele o souhlas s OSA. To znamená pro OSA významné snížení nákladů. Od té doby už není potřeba nákladný systém kontrolorů a zástupců, bez nichž se OSA dosud neobešel.
Fondy solidarity
Díky novelizaci autorského zákona se roční inkaso nebývale zvyšuje. Promítá se to také do zřízení a vedení stavebního a podpůrného fondu, který se vztahuje i na vdovy a sirotky po zemřelých autorech. Na konci účetního období 1936/1937 tak na účet fondů přibývá 1,5 milionu korun. Solidarita autorů v té době je ohromující: každý odvádí do fondů deset procent svých odměn. Za první republiky je ale poměrně běžné, že se o část sociálních problémů starají zaměstnavatelé, a ne státní aparát, jako je tomu dnes.
Historie hudby
Česká hudba ve 30. letech, především ta populární, prochází ohromným rozvojem. Jakmile přecházejí nejhorší léta velké hospodářské krize a objevuje se hospodářský růst, okamžitě se prudce zvedá i kultura.
Božský Bohuslav Martinů a experimentální hudba
V klasické hudbě se naplno rozeznívá genialita Bohuslava Martinů, který celá třicátá léta tvoří ve Francii. Inspiruje se neoklasicismem Igora Stravinského, ale vrací se též k českým a moravským lidovým písním i lidovému divadlu. Tyto zdánlivě nesourodé inspirační zdroje ve svých skladbách citlivě propojuje. Bohužel se kvůli politické situaci už nikdy nevrátí do Československa, což tento hrdý rodák z Poličky celý život velmi těžce nese. V duchu neoklasicismu tvoří také Iša Krejčí a Pavel Bořkovec. Experimentální hudební tvorbě se u nás v té době věnuje především Alois Hába, který proslul jako propagátor čtvrttónové a šestinotónové hudby. Věnuje se též teorii hudby, novým tónovým strukturám a staví také speciální hudební nástroje, jako je čtvrttónový klavír.
Nadaní mladí skladatelé, jejichž význam pochopil svět až po sto letech
Ve třicátých letech se objevuje vynikající mladičká skladatelka Vítězslava Kaprálová. Její potenciál se bohužel neprojevuje naplno, jelikož roku 1940, ve svých 25 letech, umírá na tuberkulózu. Kaprálová za sebou i za svůj krátký život zanechává více než čtyři desítky mimořádně hodnotných skladeb. Dalším avantgardním skladatelem, jehož tvorbu předčasně ukončí smrt, je žák Leoše Janáčka Pavel Haas. Jeho nadání je veliké a komponovat nepřestává ani po deportaci do Terezína. Z Osvětimi, kam byl deportován roku 1944, se už ale bohužel domů nevrátí. Význam obou mladých autorů se začíná naplno projevovat až v současnosti.
Swingové big bandy ovládají světovou populární hudbu
Ve dvacátých letech platí ve Spojených státech zákaz prodeje alkoholických nápojů, tzv. prohibice. Ta má za následek mimo jiné vznik tisíců malých jazzových klubů, díky nimž se jazz stává oblíbeným po celé Americe – a díky rozvoji gramofonového průmyslu i po celém světě. Ve třicátých letech pak získávají na popularitě swingové big bandy, které vznikají jako uhlazenější jazz pro bílé. Na swing se tancuje a také se vysílá v rádiích. V tomto období světové hudbě kraluje Benny Goodman alias král swingu či patriarcha klarinetu, který se svým orchestrem nahrává v roce 1935 známé skladby King Porter Stomp a Sometimes I'm Happy. Na konci třicátých let jsou pak jedněmi z nejprodávanějších desek ty od jazzového kapelníka Glena Millera.
Populární hudba u nás
V Československu ve třicátých letech vzkvétá hospodářství i kultura, a úroveň společnosti se tak vrací do doby před velkou krizí. Většina lidí si může dovolit rádio či gramofon, a hudba tak opět zaujímá důležité místo v každodenním životě. V Česku se produkují nové filmy a gramodesky jako na běžícím pásu a vznikají krásné melodie v rytmu tanga a valčíků. Ve třicátých letech se u nás spíše navazuje na operetní styl a zatím se nenecháváme tolik ovlivnit jazzem a swingem, který je oblíbený ve světě. Ten do české populární hudby vtrhne naplno až koncem třicátých let. Jedním z nejvýznamnějších skladatelů vážné hudby, který zároveň tvořil i hudbu jazzovou, byl Jaroslav Ježek, jehož písně s texty Voskovce a Wericha byly podstatnou součástí her Osvobozeného divadla, jež jednoznačně předznamenalo pozdější vlnu divadel malých forem na přelomu padesátých a šedesátých let. S rozvojem zvukového filmu se hudba a písničky stávají významnou složkou i této části zábavního průmyslu. Mezi velké hlasy stříbrného plátna patří samozřejmě Vlasta Burian nebo R. A. Dvorský. Další nepominutelnou hudební osobností, která se začíná prosazovat, je E. F. Burian.
Příběh písně
Život je jen náhoda (1933)
„Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře,
život plyne jak voda a smrt je jako moře.“
Jiří Voskovec a Jan Werich jsou známí především coby představitelé Osvobozeného divadla. Od roku 1927 je divadlo úzce spjato právě s touto dvojicí a geniálním skladatelem Jaroslavem Ježkem, který ke hrám skládá swingovou a jazzovou hudbu.
Podle divadelní hry pak pod taktovkou režiséra Jindřicha Honzla vzniká i film Peníze nebo život, v němž zazní kultovní píseň Život je jen náhoda. Text píší V+W, hudbu skládá Ježek a zpívá hvězdná Hana Vítová. Píseň se stává hojně užívaným hudebním symbolem a za dobu své existence je použita v mnoha dalších filmech: patří mezi ně Až přijde kocour režiséra Vojtěcha Jasného, Konkurs natočený Milošem Formanem nebo Hřebejkovy Pelíšky.
V+W svými hrami vždy kritizovali nešvary ve společnosti. A právě to později zapříčiní zánik divadla, když mu v roce 1938 Zemský úřad odebírá divadelní koncesi. Údajně kvůli „levicovému zaměření“, pravděpodobnější však je, že Němcům došla trpělivost a vyvinuli na úřad nátlak, aby fungování divadla ukončil. V+W se totiž nikdy netajili svým odporem k nacistům a Hitlerovi. Oba umělci spolu s Jaroslavem Ježkem emigrují do Ameriky. Po válce se ale vrací už jen Werich s Voskovcem, Ježek v emigraci umírá. Hana Vítová si píseň zazpívá ještě jednou v roce 1985 v televizním pořadu, pouhé dva roky před vlastní smrtí.
Hudební zajímavosti
Josephine Baker: zpěvačka, tanečnice a špionka
Hudební vývoj ovlivňují kromě vynálezů také silné osobnosti. Patří mezi ně bezesporu i Josephine Baker, která za svůj život pomůže zbořit nejeden mýtus. Její vliv na hudební průmysl je ohromný, a to především v Evropě, protože na starý kontinent přináší a následně tu popularizuje jazz.
Josephine Baker se narodila roku 1906 v St. Louis. Odmala pracuje jako služebná v bělošských rodinách, jak tehdejší zvyky kážou. Jenže Josephine, dívka s černošsko-indiánským původem po matce a latino-hispánským po otci, má vyšší ambice. Od devíti let vystupuje – po své práci (!) – v nočních klubech jako zpěvačka a tanečnice. V šestnácti proráží v menší divadelní skupině a o rok později už tančí na divadelních jevištích v New Yorku. Přestože má mimořádný úspěch, respekt od bílé honorace nezískává – pro ně je pořád jen černoškou.
Ve dvaceti letech si proto balí kufry a odjíždí do Paříže – a tu prakticky okamžitě okouzlí. Natáčí gramofonovou desku s deseti skladbami v rytmu charlestonu a daří se jí tak dobře, že si otevře i vlastní noční klub Chez Josephine (U Josephine). V předválečné době pro Evropany ztělesňuje hot jazz a významně ovlivňuje jejich vnímání moderní hudby. Tancuje po parketu ve své banánové sukýnce a všichni ji milují – a nejen ji, ale i jazz, který přivezla do Evropy. Právě díky ní se dostává do módy opalování a opalovací oleje. Na konci třicátých let Josephine získává francouzské státní občanství a začíná zpívat šansony.
Její němý film Svůdná Paříž můžou v roce 1927 zhlédnout také Pražané a o pět let později dostávají šanci vidět temperamentní zpěvačku i naživo. Během druhé světové války Josephine dokonce pracuje jako špionka a díky svým službám pro Spojence získává nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie. Za odbojovou činnost ji vyznamenává generál Charles de Gaulle.
Lidé na ni chodí, ačkoliv církevní kruhy a puritánštější jedince pohoršuje. Josephine je ale nespoutaná, hudbu a tanec miluje a nic si z toho nedělá. Dál svými vystoupeními bojuje proti předsudkům a lidské zabedněnosti – a samozřejmě také proti rasismu: díky jejímu charismatu se tmavá kůže najednou stává výhodou. Umírá ve věku 68 let v Monaku, její odkaz ale žije dál – bez ní by předválečná (a možná i dnešní) Evropa byla úplně jiná.