1960 – 1969

Historie OSA

Zrušení družstevní formy OSA i nenaplněné naděje v politické uvolnění

Šedesátá léta jsou plná dramatických politických změn. V první části ještě dohasínají stíny předešlé dekády, postupně se však mění v naději v lepší zítřky. Lákavá představa komunismu s lidskou tváří se ale na konci desetiletí smutně rozplývá s vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Osud Ochranného svazu autorského tak kopíruje osud československého státu.

Centrální řízení – model budoucnosti

V roce 1959 nastává změna zřízení OSA, protože družstevní forma už se přežila. Vládnoucí komunistická strana není spokojená se zbytky stavovské organizace v OSA a požaduje řádné centrální řízení. Je tedy zrušeno představenstvo, revizní a vyúčtovací komise i valná hromada a organizace je od této doby podřízena přímo ministerstvu kultury. Místo těchto orgánů tak nastupuje jediný výbor. Členové jsou po schválení ÚV KSČ navrhováni Svazem českých skladatelů a jmenováni ministrem kultury. Ten také jmenuje ředitele.

Kromě změny řízení přináší nové desetiletí i další autorský zákon. Přijat je v roce 1965 a podle dobových materiálů jej OSA nepovažoval za lepší než ten z roku 1953. Oproti zahraniční praxi je zákon mnohem obecnější a obsahuje nepřeberné množství abstraktních formulací. S těmi si ale odborníci na autorské právo v OSA dokážou velmi rychle poradit. Tato podoba autorského zákona je pak platná až do devadesátých let.

Naděje v činorodou mezinárodní spolupráci zadupává okupace

Ve druhé polovině šedesátých let je v celém Československu znatelná politická obleva a lidé doufají v komunismus s lidskou tváří. V roce 1966 tak OSA jako první organizace ze zemí východního bloku organizuje světový kongres mezinárodní konfederace autorských organizací CISAC. O dva roky později se znovu schází valná hromada, která požaduje změnu právní formy a žádá někdejší družstevní zřízení. Ředitel dokonce o požadavcích informuje ministra kultury. S příjezdem vojsk Varšavské smlouvy je ale požadavek velmi rychle zapomenut. Přichází období normalizace, kdy je OSA, stejně jako všechny ostatní kulturní organizace, vystaven ohromnému tlaku.

Zřízení Světové organizace duševního vlastnictví

Na poli mezinárodního práva vzniká v tomto období tzv. Římská úmluva, která od roku 1961 zajišťuje ochranu výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací. V roce 1967 je pak založena Světová organizace duševního vlastnictví, známá pod zkratkou WIPO. Dodnes je primárním zdrojem ochrany práv duševního vlastnictví a na její půdě byla sjednána nejedna mezinárodní smlouva.

Historie hudby

Květinový Woodstock

Hudbu v šedesátých letech definuje volnomyšlenkářství, kreativita a experimentování. Ve stejné době v Severní Americe probíhají mohutné protesty proti válce ve Vietnamu, která mladým Američanům připadá nesmyslná. Tyto protesty jsou v drtivé většině mírumilovné a hudba v nich hraje zásadní roli.

Jedním z klíčových okamžiků této dekády, ale i historie populární hudby se stává festival Woodstock. Jeho první ročník probíhá v USA v srpnu roku 1969 a vystoupí na něm legendy jako Janis Joplin, Jimi Hendrix, The Who nebo Carlos Santana. Organizátoři původně počet účastníků odhadují na šedesát tisíc. Na festival však nakonec vyrazí kolem milionu lidí a silnice v okolí jsou zcela ucpány. Mnoho lidí tak následně uposlechne výzvy policie a vrací se domů. Nakonec se na festival dostane přibližně půl milionu fanoušků.

Během akce se nad diváky prožene několik letních bouřek, které z místa festivalu udělají jedno velké oraniště. Na festivalu dokonce umírají dva návštěvníci: jeden na předávkování drogami, jednoho ve spánku přejede traktor. V průběhu akce se také narodí dvě děti. Woodstock se tak stává nejen hudební událostí, ale také symbolem květinových dětí neboli hippies vyznávajících lásku, mír a porozumění. Proto je Woodstock i s odstupem vnímán především jako protest proti válce ve Vietnamu a násilí vůbec. Současně zůstává nesmrtelným důkazem, že hudba dokáže měnit svět.

Příběh písně

Modlitba pro Martu (1968)

„Ať mír dál zůstává s touto krajinou.
Zloba, závist, zášť, strach a svár,
ty ať pominou, ať už pominou.“

Když 21. srpna 1968 vtrhla vojska Varšavské smlouvy do komunistického Československa, definitivně pohasly naděje, které přineslo pražské jaro. To začalo vlastně už v lednu téhož roku, kdy se prvním tajemníkem ÚV KSČ stal Alexander Dubček a postupně začal zavádět reformy, které měly režim uvolnit a dát obyvatelům víc demokracie a svobody. To se ale vůbec nelíbí Sovětům a na československé snahy o uvolnění režimu odpovídají okupací. Valná většina Čechoslováků s ní nesouhlasí a někteří z nich nesou situaci natolik těžce, že ji dokonce řeší sebevraždou.

Modlitba pro Martu, kterou zpívá Marta Kubišová, vzniká prakticky v ten samý moment, a to pro televizní seriál Píseň pro Rudolfa III. Okamžitě se stává symbolem protestů proti okupaci – především díky okolnostem, za nichž je natáčena: písničku nahrává Marta Kubišová jen několik dní po vpádu cizích vojsk a pásek se záznamem pak úspěšně předává do rozhlasu, který burcuje proti okupantům. V samotném pořadu Píseň pro Rudolfa III. se ovšem objeví až v roce 1969, a to s výmluvnou poznámkou, že píseň nemá nic společného se současným děním. Veřejnost ale ví své, a tak je písnička v období normalizace zcela zakázána a nesmí se vysílat ani v rozhlase, ani v televizi.

Autorem hudby je Jindřich Brabec, autorem textu Petr Rada. Druhý jmenovaný má nejen kvůli Modlitbě problémy – komunisté mu vyhrožují a tlačí ho do emigrace. Rada nakonec skutečně odchází do Austrálie a vrací se až po sametové revoluci. Modlitba pro Martu v průběhu listopadu 1989 rozezní celé Václavské náměstí a Martu Kubišovou tak navždy spojí s tímto historickým milníkem. Zbrusu novou a zatím poslední verzi Modlitby nazpívala zpěvačka v roce 2019. Nové aranžmá obohatily smyčcové nástroje a k písni vznikl i videoklip.

Hudební zajímavosti

Sladká a zlatá šedesátá

Šedesátá léta 20. století neboli sweet sixties v angličtině a zlatá šedesátá v češtině jsou pro vývoj hudby zlomová. Jedná se o období, kdy přestává existovat hudba, jak ji svět dosud znal. Je to doba největšího rozvoje rocku i absolutní změny v pojímání klasické hudby. Nové trendy se v průběhu této dekády dostávají dokonce i do Československa. Díky politickému uvolnění je totiž možné navázat kontakty s aktuálními směry a trendy, které byly u nás do té doby prakticky neznámé.

Nová hudba přináší doposud nevídané

V klasické hudbě tak probíhá první seznámení se s takzvanou novou hudbou a jejími kompozičními technikami. Jedná se o hudbu experimentální, která hledá nové způsoby a techniky a nutně přináší změnu oproti veškeré do té doby známé hudbě. Mezi nejvýznamnější světové skladatele experimentální hudby patří John Cage, který ve své kontroverzní skladbě 4’33 třikrát otevře a zavře víko klavíru v přesně určených intervalech – a přitom nezahraje jediný tón.

Na české hudební scéně je výjimečným úkazem Alois Hába. Ten se kompozičním postupům, jež nová hudba používá, věnuje v té době už prakticky třicet let. Úspěšně se prosazují i další čeští skladatelé, mezi nimi například Miloslav Kabeláč, Klement Slavický, Viktor Kalabis, Emil Hlobil či Zdeněk Šesták. V šedesátých letech ovšem vznikají i sdružení a umělecké soubory, které se věnují přímo nové hudbě. Jsou jimi například Pražská skupina nové hudby, Komorní harmonie nebo Novákovo kvarteto. Po událostech ze srpna 1968 ale bohužel všechny zanikají.

Rockové hvězdy dobývají svět

Když se řekne šedesátá léta, většinu z nás napadnou The Beatles. Rocková skupina z Liverpoolu ve složení John Lennon, Paul McCartney, George Harrison a Ringo Starr patří mezi nejuznávanější kapely v historii populární hudby. Když časopis Rolling Stone v roce 2003 sestavil žebříček nejlepších alb, The Beatles se do první desítky dostali celkem čtyřikrát. „Brouci“ zároveň startují invazi britské hudby do Spojených států. Srovnatelně důležitou kapelou dekády jsou však i The Rolling Stones. Ti vznikají roku 1962 v Londýně a později jsou vnímáni jako protipól The Beatles. Její zakládající členové Mick Jagger, Keith Richards a Charlie Watts s kapelou úspěšně vystupují dodnes.

Hudební historii šedesátých let však nedefinují jen The Beatles a The Rolling Stones. Zmínit musíme také americké černošské interprety kolem detroitské značky Motown Records, ale především praotce rhythm and blues a soulu Raye Charlese nebo Jamese Browna. Ke slovu se dostává také takzvaná psychedelická hudba s kalifornskými interprety The Doors, Janis Joplin nebo Jimim Hendrixem. V polovině 60. let se začínají objevovat také kapely, které hudební kritici označují jako „underground“. Patří sem hlavně The Velvet Underground se svým syrovým zvukem a texty o drogách a zmaru. Na konci 60. let se pak ke slovu dostávají The Beach Boys, Frank Zappa a řada dalších britských i amerických kapel a interpretů. Mezi rockové velikány vstupuje původně folkový písničkář Bob Dylan, který povyšuje rockové texty na skutečnou poezii.

Moderní populární hudba se dere do popředí i u nás

Přestože na celém světě swingu už dávno odzvonilo, u nás doznívá ještě počátkem šedesátých let. Historii české hudby přepisují až malá divadla a kabarety, v nichž se konečně rodí moderní hudba. Vedle Semaforu, za kterým stojí autorská dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr, to je Divadlo Rokoko. Mládí se dere vpřed a během první poloviny šedesátých let nová hudba proniká i do rádia a televize. Rodí se tak hvězdy jako Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Marta Kubišová, Helena Vondráčková nebo Václav Neckář. Z mnohých z nich se později stávají opravdové legendy.

Ve druhé polovině šedesátých let vzniká na základech prvních rokenrolových kapel tzv. český big beat, bigbít, jehož nejznámějším představitelem je skupina Olympic s frontmanem Petrem Jandou. Bigbít je spolu s módou dlouhých vlasů nejviditelnějším projevem snahy mladé generace vymezit se proti establishmentu. V roce 1967 se dokonce koná První československý beatový festival, následovaný ještě dvěma dalšími ročníky. Pak už nastupující normalizace pokračování této tradice neumožní. Bigbítové skupiny rostou v Československu jako houby po dešti. Z těch dalších významných musíme zmínit třeba Blue Effect, Synkopy 61, Flamengo, Matadors, Framus Five nebo Petra Nováka s George and Beatovens. Některé z těchto kapel hrají dodnes.

Veškeré naděje na svobodu i svobodnou tvorbu maří vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Na dvě desetiletí se tak do veškerého života Čechoslováků promítá Sověty nařízená normalizace.